Aneb jak si to pamatuju já

Sedím na střídačce a proklínám se, že jsem na ten středeční fotbálek vůbec chodil! V práci to stálo za ho💩no (stejně jako v úterý), takže toho mám tak akorát plný zuby. Na druhou stranu je to zasloužený relax, při kterém vypínám mozek. V půl devátý (na minutu přesně) přichází správce tělocvičny.

„Chlapi, končíme! „

řve na nás už od dveří. Nikdo neví, kdo vyhrál, protože skore přestáváme počítat po prvních pěti gólech. Klasika.

Totálně hotovej sedám do auta a jedu domů. Cestou dostanu super nápad a tak po pár minutách zvoním u budoucího švagra. Kupuju si mé oblíbené portugalské vínko a už už se vidím se sklinkou v posteli. Trochu mě těší představa, že Marťa nemůže (máme přece pár dní do termínu) a já se o něj budu muset postarat sám (stejně jako posledních 9 měsíců 😂).

Zas prudí, že musíme do vany (prej to pomáhá vyvolat kontrakce) a ačkoliv to nesnáším, jdu. Trochu ji podezřívám, že chce uvařit mě i dítě, ale nakonec z toho vyjde, že sem zbytečně přecitlivělej a ta voda určitě 100° nemá.

Konečně víno a postel. Uffff. Zapínám TV, ale zavírají se mi oči. Sklenička zůstala prázdná. Najednou mě budí Marťa, že ji trochu bolí břicho. Okamžitě prozírám z tvrdého spánku a hlavou mi prolitne, že už je to možná tady? Nebo to je planej poplach jako dvě noci předtím? Počítáme dobu mezi kontrakcema a ano, jsou pravidelné po třech minutách. Prozírám znovu a jsem rád, že jsem si nakonec nedal ono víno, protože do Jablonce to máme 80km. Našeho šramotu a lehké paniky si všímá i Marti mamka, moje budoucí báječná tchyně. Ta narozdíl ode mě své víno stihla vypít. Na vteřinku ji to přeci jen zazávidím 😂. Po 2 minutové poradě je vynesen rozsudek:

„Jedtě!“

Naštěstí máme vše připraveno, takže během několika minut berem tašku a jdeme k autu.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že cestu do porodnice mám najetou a dal bych to i po slepu, jsem dost nervózní a nějak se nemůžu zbavit představy, že to budu muset odrodit sám někde v odstavným pruhu mezi Jilemnicí a Železným Brodem. Naštěstí si ale vzpomenu na mé hráčské výkony v Need for speed 3 na našem PC v roce 1999 – to se nezapomíná a trochu si zazávodím 😅. Nebudu říkat, že jsem jel předpisově, to určitě ne, ale krom obav z porodu na kraji státní silnice mám také obavy o naše zdraví. Takže hlavně bezpečně, žejo.  Cesta je naštěstí bez problémů, provoz minimální. Ano new record! Trutnov – Jablonec za 40 minut. Dal jsem dokonce i mého skoro švagra, který tento závod absolvoval před třemi lety ( byl sice v nevýhodě, protože jel dopoledne, ale i tak mi závidí prvenství).

Marťa se zdá být ok, a my v poklidu přijíždíme k nemocnici v Jablonci nad Nisou. Z auta už se teda škrábe trochu hůř, než když do něj sedala. Opět mám před očima, že ji budu muset odrodit sám v potemnělém koutu nemocnice, protože už 20min hledáme noční vchod. Zdá se mi, že slyším něco jako:

„Proč si to doprdele nepamatuju?!“

Hurá! Sedíme na příjmu. Jsem neskutečně šťastný, že jsme to stihli a mé noční můry nebyly naplněny. Myslím, že z 50% mám splněno. Píšu si s mým výborným kamarádem a Marťa mě otravuje se selfíčkem (asi ji otrnulo). Nakonec Tomášovi posílám naše společné vysmáté fotky s přístrojem který má Marťa na břiše ( připomíná mi nějakou věc z hvězdné brány). Myslím, že jsme připraveni a počítám, že maximálně za 2 hodiny už budeme s naším Matyáškem.

„To by bylo blbý, kdybys rodila třeba až do pěti do rána, viď?! „

říkám Martě. To už ale přichází sestra s informací, že podle nálezu to bude trvat ještě dlouho. Stejně jako mi spadl úsměv na mě doléhá i únava a vidím, že ani Marťa není uplně fit – selfíčka již nefotíme.

Byli jsme převeleni na porodní sál. Při pohledu na obří křeslo, které mi trochu připomíná palubu Azgardské mateřské lodi se mi opět vybavuje Hvězdná brána. Nicméně tu  nachazíme i příjemné věci jako sprchu, nafukovací míče, pohodlná křesla pro tatínky apod. Trochu jsem se zase uklidnil a říkám si, že když už jsme dostali takový fajnový apartmá, tak to musí začít. V modrém celotělním obleku si připadám důležitě skoro jako forenzní specialista z kriminálky Las Vegas.

Uběhlo pár hodin a nic zásadního se neděje. Je to opravdu dlouhé. Hodiny ukazují něco málo po šesté hodině ránní. Přestávám vnímat únavu, Marťa je na tom hůř a hůř. Začínám trochu panikařit a přeju si, aby už se něco dělo. Marťa má velké bolesti a tak většinu času trávíme ve sprše. Ona na balonu, já sedím buď na záchodě, nebo stojím. Sprchuju ji střídavě břicho a záda. V hlavě děkuji Lukášovi za tu kosu ze středečního fotbálku. Bolí mě celý tělo. Jsme oba unavení  a nevyspalí. Ve volné chvíli hledám nějaké sirky, které bych si s chutí narval do očí.

Marti bolest se zintezivňuje a já si říkám, že ta kosa od Lukáše oproti tomuhle zas tak hrozná nebyla… Začíná to být trochu horor. Marťa doslova křičí bolestí a tentokrát se mi vybavuje scéna ze Zachraňte vojína Ryana (ne ta se střevama, ale daleko to k tomu nemá). Po několika návštěvách sester, lékařů a konečně i pana božského, všudy uznávaného a milovaného pana primáře gynekologie je dítě furt uvnitř. Jako muž mu jeho práci trochu závidím.

 Tak teď se ukaž ty Jabloneckej Čestmíre!

říkám si (doufám jen pro sebe).

Už od 1 měsíce těhotenství jsem byl rozhodnutý, že chci být u porodu po celou dobu s Marťou. A když to přišlo naostro se všemi procedurami okolo, které byly často až děsivé ( např. propíchnutí plodové vody jakým si husitským nástrojem), ani na malou chvilku jsem nezapochyboval, že bych snad měl být někde jinde. Pravda, měl jsem pod oknem vyhlídnutý vzrostlý keř, pro případ, že bych chtěl vyskočit a utéct, nebo se snad zabít. Při držení kyslíkové masky u jejího obličeje vzpomínám na nemocnici Chicago Hope.

Myslím, že nejhorší z celého porodu pro chlapa je nahlédnutí pod ruce gynekologa v samotném počátku tlačení. Člověk chce číhnout, jestli už náhodou neuvidí kousek toho malého človíčka, ale zároveň se bojí jako blázen. Říkal jsem si, když se tam podívám, tak to se mnou určitě sekne a zítra o tom budou jisto jistě psát v regionálním tisku. No nakonec jsem to zvládnul hned napoprvé a bez ostudy. Když jsem uviděl tu malou hlavičku (teda aspoň kousek z ní), tak mi to hrozně pomohlo být silnější a podpořit Martu ještě víc, protože to,  co zažívala bylo strašné. Přesto jsem ji věřil a věděl, že to dá! Já cítil šílenou bezmoc,protože jsme ji zkrátka nemohl nijak pomoct.

Jo už je to dlouhý, já vím. Proto přejdu k tomu nejpodstatnějšímu i když to asi bude nejkratší odstavec z celého článku. To, co se  však uvnitř mě odehrávalo, když se Matyášek narodil neumím popsat slovy a i kdybych uměl, tak si to chci nechat jen pro sebe. Myslím však, že to je ten samej pocit,  jako když se na Matyho podívám dneska.

Vypíchnu tady tři nejdůležitější věci:

  1. Byl jsem nepopsatelně  šťastnej, hrdej na Marťu i Čestmíra, zároveň ale příšerně unavenej a nevyspalej.
  2. Ano brečel jsem asi 300x víc, než když hokejsiti vyhráli Nagano v 98.
  3. Při vážení a měření Matyho mi spadly moje modré forenzní kalhoty. Naštěstí jsem pod nimi měl ještě jedny, takže sestřičky mohly Matyho správně změřit a zvážit.

Co dodat závěrem?

Pro budoucí maminky, co to četly- rozhodně jsem Vás nechtěl vystrašit. Jsem chlap a je o nás známo, že všechno zveličujeme, všechno nás bolí dvakrát víc apod. Takže si tenhle příběh vydělte nejlépe hodnotou 15,5.

Pro budoucí táty, co by to úplně náhodou četli, nebo museli poslouchat jak to čte jejich paní-Buďte u toho! Postavte se tomu! Vaše polovička Vás tam potřebuje a myslím, že je jedno jestli ten porod trvá 14h,  jako ten náš, nebo 2h. Ten pocit když to máte všchni tři (někdy čtyři i víc) za sebou prostě stojí za to! A ta kalba při zapíjení našich skvělých potomků taky!

Díky všem za pozornost, já mám splněno, Marťa bude mít radost, že jsem to napsal a určitě mě ve středu po fotbálku pustí i na pivo.

Na revanč,

Tom

88 komentářů
  1. Je zajímavé číst si to z obou stran. Opravdu vás obdivuji, že jste to spolu tak skvěle zvládli.

  2. Skvěle napsané, je dobrý vidět pohled obou, maminky jako té, která má neuvěřitelné bolesti a tatínka, jako psychické podpory

  3. Krásný! Už nějakou dobu Marťu sleduji na Instagramu a každý den se těším, co zase přidá nového. Oba články mě dostaly! Jak krásně jste je napsali. Člověk se u toho zasměje a dokonce i pobrečí ‍♀️. Díky ❤️!

  4. Či to píšeš Ty Maťa, alebo to píše Tom je to a super. Je to klasicky chlapsky napísané. 😀 ale páči sa mi to, milujem tvoje články a veľmi ma teší, že máš blog. Milujem ho! Tak vám prajem, nech sa vám darí, rodinka ❤❤❤

  5. Moc krásně napsané, chlapi moc neumí své pocity dávat najevo, ale tohle se Vašemu příteli moc povedlo Opravdu můžete být šťastná, že ho máte ☺

  6. Ste božskí! Obaja! Tieto dva články ma dostali! A klobúk dole pred Tomom, popísal to úžasne. Ďakujem za skvelé čítanie

  7. Moc krásně napsané, chlapi moc neumí své pocity dávat najevo, ale tohle se Vašemu příteli moc povedlo 🙂 Opravdu můžete být šťastná, že ho máte 🙂

  8. Myslím, že má Matyášek bezva rodiče! 🙂 Četla jsem ten z Vašeho pohledu i tento a cítím, že jste skvělý pár!

  9. Naprosto.nadherny článek, vzdy mě zajímaly pocity meho manzela po porodu našich dvou lasekba nikdy jsem to z něj nedostala… teď mam.alespoň malou představu, jak se pri porodu cítí chlap

  10. ❤ tak tohle? úžasný! Vtipné a napsané správně jako chlap. Tom by měl o čas podpořit tvorbu na mmblogu

  11. Krásné počteníčko, máte oba talent na psaní, věřím, že toto není poslední Tomův článek 😉

    Marti, je super,že si blog vytvořila – si moc šikovná 🙂

  12. ❤️❤️❤️ Vďakabohu za takých úžasných chlapov Našťastie mám jedného takého tiež doma

  13. Tak konečně jsme se dočkaly a opět jste nezklamaly 🙂 příběh je dokonalej prostě od chlapa 🙂 dojemnej,ze srdce a ještě srandovní jen tak dál pište oba a časteji jste dokonalej pár a máte nádhernýho syna Matulka je dokonalej 🙂

  14. Awwww to je sladký!!!! Jezis, při prvním článku jsem měla husí kůži a slzy v očích a teď mam to samy!
    Hodně sil a štěstí!

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML štítky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>