KOLO PRO ŽIVOT – ČESKÁ SPOŘITELNA

Dneska pro Vás mám tip na skvělou akci pro celou rodinu. A když říkám celou, tak tím myslím i ty nejmenší, i ty nejstarší. Program je připravený pro malé i velké, mladé i ty staré.

Jedná se o závod seriálu Kolo pro život, který organizuje Česká spořitelna. Závody jsou organizované od jara až do podzimu a celkem je jich okolo 17. Každý z nich se koná v jiném městě. Pokud tedy nestíháte jeden, určitě se můžete zúčastnit dalšího. Například u nás v kraji byly minimálně dva. Jen jsme je tak trochu zaspali. Klasika.

Jak už někteří z Vás jistě zaznamenali, zúčastnili jsme se závodu Praha – Karlštejn tour a byla to pecka!

Samotný závod jel teda jenom Tom, neboť po mém posledním sportovním výkonu jsem měla zánět prsu a to teda nechceš! Tobík by to nejspíš ani tak nezvládl skrz kojení a ruku na srdce….Když mi Tomáš zpětně vyprávěl, jak náročný byl terén a když jsem viděla, jak vyřízený byl a to, na rozdíl ode mě, fyzičku má ?! Ne, to bych fakt nedala.

Na výběr bylo ze 3 tras.

  • Nejkratší „FITNESS“  byla 17 km dlouhá, ale nebyla závodní. Takže nic pro našeho tátu.
  • Prostřední trasa – 32 km. Tu jel Tomáš,
  • Nejdelší trasa – 50 km. Ufffff! Můj obdiv mají opravdu všichni, co se do takových extrémů pouští, protože když jsem viděla to převýšení…no! A to ani nemluvím o tom, že někteří zúčastnění byli i starší, než je můj táta, což je pro mě fakt obdivuhodný a zároveň se teda trochu stydím, že jsem taková lemra.

A nebyli bychom to my, kdyby nás nepostihla nějaká katastrofa zrovna v den odjezdu. Náš rodinný výlet, na který jsem se těšila hlavně já, byl v jednu chvíli fakt na pokraji totálního zhroucení a už jsem si myslela, že opět zůstaneme doma. Tomáš si totiž ve 4 h ráno málem rozbil svá ústa, když se zvedl z postele a stoupl si na kotník, který měl jednou tak velký, než druhý. Asi jsem to tušila, protože v pátek večer jsem se mu marně snažila domluvit, ať jednou vynechá fotbal. Nevynechal a zřejmě si tam ten kotník zvrtnul. Mně samozřejmě tvrdí, že si toho není vědom. Ale podle mě normálně kecá.

No nakonec to trochu rozchodil a my se vydali na cestu.

Když jsme dorazili do obce Lety, kde se závod konal, tak jsme, díky ukazatelům na každém kroku, bez problém našli msto konání i parkoviště, které bylo zdarma. Tohle mi přijde jako super vychytaná věc a nejsem si jistá, jestli je to na podobných akcích standardní. Tak jako tak jsme to ocenili.

Hned jsme zamířili ke stánku, kde si Tomáš vyzvedl registrační číslo a vyřídil všechny ty organizační nezbytnosti. Na to, kolik tam všude bylo lidí, musím říct, že to odsejpalo rychle a my nemuseli na nic zdlouhavě čekat. To bylo opět velmi příjemné, vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli oba kluky a pokud máte děti, tak víte, že pochopení pro tyhle ‚čekačky‘ tak úplně nemají.

Než Tom startoval, Máťa stihl vyzkoušet snad všechny atrakce a programy pro děti, které tam byly. Opět musím zmínit a zdůraznit, že všechno bylo zdarma a to včetně skákacích hradů. A to jsem teda opravdu ještě nezažila, protože většinou za to všude nějakou tu kačku chtějí.

První co uviděl byl bagr na ovládání. Okamžitě ke stánku letěl a hned začal řídit. Chvíli jsem si myslela, že zbytek dne strávíme tam, ale naštěstí jsem ho odlákala. Děti tu s auty mohly i závodit. Jela se jednoduchá překážková dráha a na konci dne, při vyhlašování, dostaly nějakou cenu. Na to byl ale Máťa ještě malý, takže soutěže jsme se neúčastnili.

No a mezitím, co si kluci hráli s autíčky, my holky si tu nechaly udělat epesní fotky do albíčka. Paní byla ochotná a když se nám fotka nelíbila, bez problému jsme to zkusily znovu. Aniž bychom cokoli řekly, udělala hned několik výtisků a hádejte co? Opět vše zadarmo.

Před startem Tomáš zjistil, že si doma zapomněl sluneční brýle. Mě to samozřejmě nepřekvapilo,  neboť on je v tomhle specialista. Díky bohu nebyl žádný problém si tu pořídit nové. Bylo tu nespočet stánků snad úplně se vším od cyklistického oblečení, přes helmy, doplňky na kolo, až po brýle, které potřeboval. Takže pokud jste na tom podobně a vždy zapomenete něco nezbytně nutného, tak nevěšte hlavu :).

Pomalu se blížila půl jedenáctá, takže jsme vyrazili k místu, kde se startovalo.

Organizace byla skvělá a vše přehledné, takže jsme hned našli místo, kde má Tom stát, i když tu bylo mraky lidí. Pro mě to byla taková přehlídka kol. Některá byla fakt vyšperkovaná, sladěná, růžová, tyrkysová… no. Hned bych si vybrala.

 

Tátovi jsme s Matym na startu fandili, co to jen šlo. Když jsem viděla, jak šlape s obvázaným kotníkem, přepadla mě trochu panika a po celo dobu závodu jsem byla nervozní, jak pes. Před očima jsem měla samozřejmě ty nejhorší scénáře, jak se někde vyseká, jak se na tu nohu nebude moci postavit, jak to v půlce vzdá a jak mě potom zabije, protože tenhle výlet byl můj výmysl.

Mezi tím, než táta dojel do cíle jsme měli čas vyzkoušet zbytek aktivit pro děti. Naše kroky samozřejmě směřovaly do „Modré zóny“ ke skákacímu hradu. Bylo tu ale i skvělé zázemí pro ty malinké, jako je Tobik. Pohodlně jsme si tu rozložili deku, mohla jsem ho přebalit, nakrmit, mohl si tu hrát na bříšku. Máťa si mezitím hrál na koberci s ostatními dětmi a hlavně, to byla prostě největší zábava, skákal na skákacím hradu, až byl z toho úplně vyřízený.

Byly tu i nějaké hry a soutěže, ale na to je Matyáš ještě malý, takže jsme se u toho úplně nezdržovali. Musela jsem hlídat, aby někomu neskočil na hlavu, takže jsem neměla úplně čas do detailů zkoumat, o čem byly, ale děti, které se u nich pohybovaly byly, tuším 4+.

Pomalu přišel čas oběda, proto jsme se přesunuli do „Relax zóny“, kde jsme se poměrně v poklidu naobědvali. Tohle byla opravdu taková odpočívárna. Spousta hraček, v TV běžela pohádka, pytle na ležení, děti si tu mohly u stolečku malovat, nebo být prostě jen chvíli v klidu schované ve stínu. Dostat odtud Matyáše nás stálo jednu hysterickou scénu, ale já fakt potřebovala, aby šel alespoň na chvíli spinkat.

V každém případě jsem tu Máťovi dala oběd, který mi ochotně ohřáli v jednom stánku a pak jsme se slavnostně najedly i my. Mohla jsem si samozřejmě dát něco zdravějšího, ale když jsem ve stánku uviděla tuhle dobrotu, nemohla jsem si pomoct :D. Ale nebojte, co se jídla týče, výběr byl veliký a celkem pestrý.

Máťu jsem „po O“ teda dala spinkat do kočárku, sedly jsme si do stínu, daly si ve stánku Costa Coffee ledový kafe a užívaly si chvíli klidu. Costa na takový akci pro mě byla dalším překvapením. Nicméně moc milým.

Po chvíli jsme se vyrazily mrknout k cíli a tady jednoznačně zasáhl osud, neboť přesně když jsme přicházely, Tom projížděl cílem a nechtěl mě zabít. Roztomilý, žejo? :)))

Byl sice úplně vyřízený, zato totálně šťastný. A já hrdá, že to zvládl i s tím kotníkem! Je to náš hrdina :))). Hned jsme se šli schovat do stínu, Tomáš se najedl, děti odpočinuly a pak jsme strávili asi sto let na skákacím autě.

Chtěla jsem ještě, jako matka, podotknout, že to tam hlídaly milé slečny, které korigovaly, kolik dětí na skákací auto může a dávaly pozor na ty menší. To byl opravdu příjemný a i já byla hned klidnější.

Musím říct, že to úplně nejlepší na celé akci byla atmosféra. Kolo pro život je opravdu kouzelným místem pro celou rodinu. Na startech bylo vidět, jak se navzájem všichni podporují. Vedle mě stál cca 10ti letý chlapeček, který fandil svému tatínkovi tak moc, až mně to přišlo dojemný. A když jsme čekali, až se Tom vysprchuje, vedle nás vyprávěla holčička rodičům, co všechno musela na trati zvládnout a bylo vidět, jak moc na ji jsou pyšní. Ach. To bylo něco tak vyjímečného a krásného.

Já nepocházím zrovna ze sportovní rodiny, takže tohle sdílení sportovních zážitků úplně neznám a vlastně mě to celkem mrzí. Zato ale vím, že naše děti určitě k nějakému sportu povedeme. Teď jen zajistit, aby to nebyl fotbal (haha). Ne ale vážně. Bylo super vidět puberťáka, jak běží za tátou a vypráví mu svoje pocity ze závodu. Vidět, že děti mají i v dnešní době jiné koníčky, než je počítač a telefon. Vidět, že sport jim udává ten správný cíl.

No a když nám to čas dovolí, 18.8. vyrazíme do Chrudimi, protože tuhle akci opravdu stojí za to navštívit. A úplně nejvíc se těším na příští rok, kdy Maty bude schopný zajet závod na odrážedle a bude u toho děsně důležitý, stejně jako byly dětičky tady.

 

A nebojte, tohle už je konec článku, pak už jsme vyrazili domů, protože cesta do Trutnova trvá 2,5 hodiny.

Tak zase někdy!

Martina

13 komentářů
  1. Nás rodiče vyloženě do sportu netlačili, vždy nás, ale podporovali v tom, co jsme si my vybrali. U mě to bylo tancovaní, koně a pak ještě dvě hodiny týdně takového jakoby tělocviku. Takže jak jsem byla jako dítě dost aktivní, teď nedělám nic 😀
    I když ono i to nic má něco do sebe, úklid domácnosti leckdy vystačí těm 2 hodinám tělocviku. A běhání za malým zase v pohodě tomu tancovaní. Chci tím, ale hlavně říct, že i já bych byla ráda, kdyby si naše děti našly to co je bude opravdu bavit.

    1. Tak to je ta nejlepší varianta, dle mého :). Dělat to, co tě baví. I já vždy mohla, jen to jakoby nikdo tak úplně „nežral“ , nebo jak to mám říct. A mně přijde fakt kouzelný, když to všichni společně prožívají :)). Doufám, že oba najdou něco, co se jim bude líbit, co je bude bavit a naplňovat.

  2. Od malička jsem byla vedena ke sportu (hlavně k fotbalu) 😀 a toi zůstalo do dnes. Své děti určitě také k nějakému sportu povedu.

    1. 😀 😀 Tak až si Tomáš přečte tenhle komentář, obávám se, že naše děti ten fotbal nemine :D. Já jsem spíš hokejová no :))

  3. S chutí jsem si článek přečetla, neboť kolo patří k mé oblíbené relaxaci.Několik let s rodinou a přáteli pořádáme *cyklodovče*a je to supr.
    Děkuji a přeji hezký den.

    1. Jeeee, tak to mám obří radost ! Třeba se nekdy na nějaké akci potkáme :). Toho našeho tátu to chytlo, takže doufám, že budeme objíždět takhle skvělé akce, kde je vyžití pro všechny členy rodiny 🙂

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML štítky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>